První překvápko nás čekalo už v letadle z Kyjeva do Tbilisi. Každý, kdo už někdy letěl zřejmě ví, že mobily musí být po celou dobu letu vypnuté, a pro toho, kdo letí poprvé to samozřejmě letuška před startem připomene. Tahle informace se do Gruzie ještě zřejmě nedostala, protože asi 15 minut před přistáním zazvonil mému sousedovi telefon a on se začal bez sebemenšího vzrušení vybavovat (později jsme zjistily, že nebyl zdaleka jediný). Letadlo dosedlo na runway a teprve začínalo brzdit, lidé se začali zvedat a otvírat schránky na zavazadla, no prostě jakoby jeli vlakem.

V Gruzii nemá význam absolvovat autoškolu. Vlastně ani nevím, jestli tam něco takového vůbec funguje. Na silnici se dvěma pruhy se parádně vejdou čtyři auta vedle sebe, k tomu ještě psi, kočky a lidi. Řidiči se řídí pravidlem „kde vidíš místo, tam jeď“ (takže ani protisměr není výjimkou). Místo blinkru používají klakson a každé auto má rozbité přední sklo. Přejít pěšky silnici je skoro nadlidský výkon. Kapitola sama pro sebe jsou místní taxi. Jejich auta nejsou vybavena taxametrem a řidiči hází ceny od boku. Ve vesnicích nemají ve zvyku zpomalovat, takže jsme se např. řítili rychlostí 120 km/hod a najednou prudká brzda, protože se musel vyhnout krávě, o pár kilometrů dál jsme museli dokonce úplně zastavit a počkat, než se celé stádo uráčí přejít silnici. Když jsem se na sedadle vedle řidiče chtěla připoutat pásem, řidič se mi vysmál se slovy „tohle se u nás nemusí“, když jsem to zkusila příště, nebylo zase pro změnu bezpečnostní pás kam zasunout. Vozový park zde vypadá asi jako u nás před 30-ti lety, tzn. Wartburg, Volha, Dacia, Trabant atd., jen místní policie si jezdí v nejnovějších modelech Octavie.

Když jsme přišly první den na kurty v Telavi, byl to šok. Antuka měla sytě rudou až fialovou barvu, s naší to nemá nic společného. Na pohled vypadaly kurty dobře, ale že to byl velký omyl jsme zjistily hned, jak jsme na ně vlezly. Pro představu to vypadalo jako když se u nás udělají kurty po zimě, pohodí se antukou ale ani jednou se nezválcují!!! Prostě to byl beach-tenis. Na stopbaly nemělo cenu běhat, protože míč se nezvedl ze země, returny jsme často míjely (mě se 166 cm některé servisy dokonce přeskakovaly) a nedala se ukončit výměna. Výsledek: v semifinále byly čtyři hráčky, které jsou zakopané u plachty a běhají a běhají. Nádhera.

Turnaje ale v celkovém ohledu byly fajn, i když organizace měla taky své mouchy. Bydlely jsme v oficiálním hotelu, kde nám slibovali zajištěný transport, dokonce vyvěsili i časový rozvrh, ale to bylo asi tak všechno. Na každý odvoz jsme čekaly minimálně 45 minut a přijel až když jsme jim 3× zavolaly. Nakonec to ale stejně většinou dopadlo tak, že jsme museli jet taxíkem a pak jsme si na ředitelství chodily pro utracené peníze.

V polovině turnaje se ale k překvapení všech konala player´s party. Odvezli nás do hlubokých lesů na opuštěnou usedlost, kde se člověk bál vystrčit hlavu z okna. Chodů jídla bylo asi 10, ale identifikovaly jsme jich tak maximálně 3, zbytek jsme si jenom fotily. Místní obyvatelé jsou velice zdatní pijani a jejich způsob je navíc velmi originální. Před každým připitím se někdo chopí slova a pronáší dlouhý projev, který se většinou týká témat jako historie země, svoboda, vlast, soudržnost, ženy apod. a následuje velkolepý přípitek (do dna), přičemž vždy ve stoje, někdy i ve stoje na židli nebo stole. Když se tohle opakovalo během hodiny asi 6krát, umíte si představit, jak taková party asi skončila.

To, že nikdo téměř neuměl anglicky všechno ještě komplikovalo. Například koupit a zaplatit v klubové restauraci oběd byl takřka nadlidský úkol a zabral vždy tak půl hodiny (a to bylo na výběr ze 3 jídel).

Samozřejmě, že máme z našeho výletu i pozitivní zážitky. Gruzie má např. velmi krásnou přírodu, Telavi je blízko Kavkazu a když jednoho dne napadl na horách sníh, byl to úžasný pohled! Druhý turnaj se hrál v Tbilisi (hlavní město), tam jsme měly možnost prohlédnout si centrum města a musím říct, že to opravdu stojí za to. Člověk si najednou připadá jako v jiném světě (viz. fotobook). Benzín stojí v Gruzii v přepočtu asi 15 Kč a na každém rohu roste vynikající hroznové víno, mňam.

Co nás ale opravdu pobavilo jsem musela natočit a koukněte na to. Rozhodně inspirující metoda vysoušení kurtů po dešti.

Na závěr pro ty, kdo by se někdy chtěli do Gruzie taky vypravit… obrnit se trpělivostí, vzít si česko-ruský slovník a foťák!!!

Iveta Gerlová