V neděli doma odmítám oběd, neměl bych dost času na přípravu před zápasem, a vyrážím vybavený foťákem, dvěma notebooky (co kdyby baterka s výdrží dvě a půl hodiny nestačila) a příslušnou kabeláží. Na cestu mě manželka namaže krémem s UV50. Ani se na ni nezlobím, když se podívám a rudou kůži spálenou z předchozího dne. Teď jen, aby na kurtech měli wifinu, jinak by veškeré úsilí přišlo vniveč.

Na kurty dorazím 20 minut před plánovaných začátkem a wifi funguje! Mám vyhráno, tedy prozatím. Poobědvám dva šunkové tousty a cestou na kurt jsem svědkem předávání cen vipákům. Jediný, koho poznám, je Zdenda Mertů, který bere hlavní cenu. Já už ale valím zabrat jediné místečko na tribuně, které je aspoň ze začátku ve stínu.

Nachystám si stanoviště za komínem a jdu fotit. Během zápasu na to nebude čas. Nejdřív svou netenisovou nohou poskvrním panenský kurt nachystaný na finále. Nikdo mě ale nestihne vyhodit, takže si odnáším dvě detailní fotky pohárů. Pak ještě pár fotek z rozehrávky a šup zpátky za komín.

A startujeme! Všechno jde jak po drátkách, sázím tam jeden winner za druhým, občas to proložím forced a unforced chybou. Jde nám to s holkama moc dobře. A hraje se i pěkný tenis. Pak ale přichází krizovka. Holky začínají kazit a mně začíná vypadávat signál. Holky se s tím perou, jak umí. A já vím, že nesmím zklamat nikoho ze cca dvou lidí, kteří livko sledují. Maxav vylučuje chybu na jeho straně a když přijdu o signál úplně, je jasné, že problém je ve wifině, která začíná stávkovat. První dvě neodkliknuté výměny si ještě pamatuji, ale dál už moje hlava odmítá makat za wifinu. Prohledávám tašku a nalézám spásu – malý papírek a tužku, která trochu i píše. Krize je zažehnána a co se nepovede oklikat online, to se zapíše na papírek a v přestávce mezi gamy se nakrmí skórer najednou. Jestli to někdo sleduje, může se divit, proč některé gamy trvají i se shodou kratší dobu, než jindy jeden míček, ale statistiky budu mít pěkně kompletní.

Během zápasu se mi dostává pochvaly a slibu, že když nastavenou laťku udržím tak vysoko, že možná příští rok dostanu půjčený na dobu zápasu mobil. Jsem opět namotivovaný, do žil mi ta představa vlila novou krev. Nic nevadí, že stín mizí a já se s ostatními peču na slunci, že skoro nevidím na display, že se výpadky wifiny stále opakují. Máme za sebou dva sety a baterka hlásí, že vydrží ještě hodinu. Prostě paráda.

Pak dostávám zákeřnou otázku od chlápka, co zrovna došel. Prý vidí, jak zaznamenávám stav, tak se klidně zeptá, kolik to je? Jsem tak zabraný do forhendů, bekendů a druhých podání, že mu nejsem schopný odpovědět. Ještě, že je celkové skóre k dispozici na displeji.

Jdeme do finále. Zuzka jde podávat na vítězství v turnaji a baterka hlásí posledních 8 minut. Těším se, jak krásně mi to vyšlo. Když monitor zhasíná. Radost byla trošku předčasná, ale přechod z netbooku na velkou potvoru s lesklým displejem proběhne rychleji, než jsem čekal. Snad holky nevyrušil zvuk startování Windowsů, který tak hezky zahrál do všeobecného ticha. Zuzka vyhrává a já má dvojí radost. Vyhrála domácí hráčka a já mám svou šichtu taky úspěšně za sebou. Tak ještě zpátky na kurt, udělat pár fotek, nahrát rozhovor s vítězkou a odeslat, co jsem pořídil.

Moje story končí a jestli aspoň trochu pobavila, jestli aspoň jeden člověk sledoval livko z Brna, tak to mělo smysl. Jestli ani jedno neplatí a já se to dozvím, příště se na to radši vykašlu. ;-)