Bezprostředně po utkání mi přišla gratulovat nějaká rodinka (manželé s dětmi 5 let, 7 let a půl roku). A oni na mě hned že mi gratulují a že mi psali a proč že jsem se neozval. Děti se na mě hned začali sápat a objímat mě. Já byl tak šťastnej, že jsem vyhrál důležitý zápas, tak jsem přijal roli jejich dávného známého, i když jsem nikoho z nich v životě neviděl. Až když mě zvali k sobě domů na večeři, tak jsem si naplno uvědomil, že bych jim měl asi vysvětlit, že nejsem ten, za koho mne považují. A s kým si mě spletli? S Cyrilem Sukem. Nevím, mě to nepřijde, že jsem mu podobný, ale faktem je, že spousta lidí si mě s Cyrdou plete. To jsem takhle jednou jel z Německa domů a český celník na celnici mi řekl, ať auto odstavím na blízké parkoviště a chystal se mi udělat prohlídku auta. Když jsem vystoupil z auta, tak si mě změřil, pousmál se a vyhrkl ze sebe: "Já Vás znám". Říkal jsem si, že se asi spletl a on najednou: "Vy hrajete tenis, že jo?" To mě překvapilo a začínal jsem si myslet, že jsem asi fakt slavnej. Potom mě ale zchladil slovy: "Vy jste Cyril Suk". Já zpátky nohama na zemi na to, že to teda nejsem a on se znovu usmál, protože si myslel, že si jako "hvězda" vymýšlím, aby mě lidi neotravovali. Koukal na mě a usmíval se dál. Potom už jsem to nevydržel a gestem jsem mu naznačil, aby se kouknul do mého pasu, který měl v ruce. On ho otevřel a zjistil, že opravdu nejsem Cyril Suk. Již bez úsměvu mi pas vrátil a dal mi jen rukou pokyn, že mohu odjet. 3. března 2003 jsem slavil s kamarády v Praze své 31 narozeniny. Nejdříve jsme byli "U tygra" a potom jsme se přesunuli do "Solidní nejistoty". Bylo tam spoustu lidí a také Alois Náhlovský. Všichni jsme byli už v dobré náladě a najednou to tu bylo zase. Náhlovský přišel ke mě a povídá tím svým hlasem: "Já tě znám". Já už se smál a povídám mu: "Mě neznáš". A on si to nedal vymluvit a pořád, že mě zná. Já samozřejmě tušil, která bije, tak se ho ptám: "A kdo tedy jsem?". On se na mě podívá a říká: "Ty jsi přece Petr Luxa". Petr Luxa