Profesionální kariéru ukončil padesátiletý Brychta před necelými třemi lety. Rodiče dětí z Mikulova za ním poté přišli, jestli má zájem jejich ratolesti trénovat. „Když pak ostatní viděli, že spolupráce funguje bez problémů, tak se to nějak rozkřiklo. V týdnu mám pouze jeden volný den. Aktuálně jsem na kurtu víc, než když jsem hrál závodně," usmívá se.

Děti jej prý berou dobře a mohou se ho na cokoliv zeptat. „Většina těch, s nimiž za mnou jejich rodiče přišli, mě znala odmala, protože chodili s mými dětmi do školky. Řekl jsem jim, že zodpovím jakoukoliv otázku, třeba proč jsem na vozíku a další věci. Dětem se snažím vysvětlit, že ani po úraze, kdy člověk skončí s nějakým hendikepem, život nekončí," vysvětluje Brychta, který žije v Březí poblíž Mikulova.

Petra Kvitová.
Kvitová návratem téměř rozbrečela Navrátilovou: Všichni mě vítali

Koketoval i s myšlenkou zkusit trénovat ostatní tenisové vozíčkáře a pokusit se pozvednout úroveň tohoto sportu v České republice. „Jsou tu ale faktory, které trénování příliš neumožňují. Tenis na vozíčku je hodně nákladný. Člověk potřebuje sportovní vozík, tašku a také vyvstává problém, jak dostat vozíčkáře na trénink, pokud nemá k dispozici automobil," říká.

On sám měl ve svých tenisových začátcích štěstí, jelikož v Brně, kde tou dobou pobýval, se trenér nacházel. „Celou kariéru mě pak koučoval Jakub Vurm v Brně. Pokud jsem byl zrovna v Mikulově, vždy jsem si našel nějakého sparingpartnera, s nímž jsem trénoval. Nemyslím si však, že trenérů je málo. Třeba tenis na vozíku může koučovat prakticky kdokoliv, kdo mu alespoň trochu rozumí a zná odlišnosti oproti tomu běžnému," dodává Brychta.

Než začal s trénováním, sbíral v tenise vozíčkářů jeden úspěch za druhým. V roce 2002 dosáhl na šesté místo v deblu a o tři roky později na sedmou příčku v singlovém žebříčku. Obě tato umístění žádný Čech zatím nepřekonal. Zároveň se stal patnáctkrát mistrem republiky ve dvouhře, ve čtyřhře dokonce sedmnáctkrát. Je také držitelem dvanácti Zlatých kanárů v kategorii vozíčkář roku.

Profesionální kariéra mu proto trochu chybí. „Člověk už nezažívá to co dřív, když cestoval po turnajích. Hodně se mi poštěstilo, že jsem toho tolik zažil a teď mám navíc díky trénování další náplň a pokračuji v tom, co jsem dvacet let dělal. Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu nabídku trénovat zdravé děti. Nabízeli mi, ať spolupracuji i s dospělými, ale to jsem odmítl, protože už bych na kurtu skoro spal," směje se.

PATRIK EL-TALABÁNI